Naše víra

DUCHOVNÍ TRADICE

Starokatolická církev se teologicky vědomě vrací k biblickému a patristickému odkazu nerozdělené církve. Základem teologie a spirituality je důraz na Nejsvětější Trojici, boholidství Ježíše Krista a eschatologii lásky v Duchu svatém. K tomu přistupuje i přiměřená úcta k Matce Boží. Z patristických Otců je nám velmi blízký sv. Augustin, jakož i teologické směry a spirituality z něho vycházející. Z českého náboženského odkazu vedle obecně křesťanské tradice cyrilometodějské, národní úcty svatováclavské a svatovojtěšské, jsou nám nejbližší významné postavy Jana Milíče, Konráda Waldhausera, Vojtěcha Raňkův z Ježova, Matěje z Janova, Tomáše Štítného, ale i představitelů českého směru devotio moderna. Z jejich odkazu vděčně přijímáme vedle biblického zakotvení i jejich původní katolicitu, věrnost episkopálnímu principu církevního zřízení, jakož i úctu a lásku k pravé Eucharistii. Přijímáme Mistra Jana Husa a v protikladu mnohým úvahám, laděným převážně liberálně, resp. nacionálně, si ceníme jeho pravověrného kněžského profilu, morálních postojů a hlubokého vědomí koinonického křesťanství. Cesta od Čtyř artikulů pražských ke Kompaktátům basilejským, tedy cesta Mistra Jana Rokycany, zvoleného arcibiskupa církve podobojí, je nám cestou, která pokračuje přes historická zastavení a křižovatky (církve starokališné podobojí, přes Bohuslava Balbína, český jansenismus a obrozenecké kněze) ve starokatolictví. Jen litujeme, že Kompaktáta nebyla naplněna. Šlo totiž o věrnost jedné, svaté, obecné a apoštolské Církvi založené na Písmu svatém a apoštolské pratradici, na svátostném životě, zejména životě eucharistickém, na episkopálně-synodálním principu v plné apoštolské posloupnosti, tedy na věrnosti učení staré, ještě nerozdělené Církve a její ekumenicitě.

Dále také viz dokumenty (Starokatolický katechismus aj.).

Základy víry

Bůh
Bůh je bytí, které se samo dává. Já jsem, který jsem. Bůh je láska, pravda, dobro, je jediný a věčný. Bůh stvořil svět z ničeho svým Slovem. Bůh a svět jsou ve vztahu lásky.

Poznání Boha
V tomto životě nemůžeme Boha poznat přímo, nýbrž jenom z jeho činů. Rozumovou úvahou můžeme v nich vysledovat realitu a pravdivost Boží existence. Vedle rozumového poznání Boha stojí přímé nazírání posvátného tajemství. Toto zření je nám dopřáno skrze Ducha svatého ve víře, naději a lásce. Poznání Boha se nám dostává od něho samotného v jeho zjevení.

Prameny zjevení
Pramenem zjevení je Písmo svaté a apoštolská pratradice, která se uzavřela přijetím novozákonního kánonu.

Písmo svaté
Písmo svaté je Duchem svatým inspirovaná, lidmi sepsaná a Církví uchovávaná zpráva o zjevení. V této zprávě sám Bůh nám svědčí o sobě právě skrze inspiraci Ducha svatého. Starý zákon zahrnuje 46 knih, z toho 7 tzv. deuterokanonických. Nový zákon tvoří 27 knih.

Tradice
Tradice církve vysvětluje Písmo svaté a apoštolskou pratradici, aniž by je obsahově měnila a doplňovala, ale pouze jimi hlouběji proniká a aktualizuje podle potřeby doby a života.

Učitelská autorita církve
Nejvyšší učitelskou autoritu církev přisuzuje ekumenickým koncilům a vykonává ji jimi; těch bylo zatím celkem sedm: 1. Nicejský r. 325, 1.Konstantinopolský r. 381, Efezský r. 431, Chalcedonský r. 451, 2. Konstantinopolský r. 553, 3.Konstantinopolský r. 680-681 a 2. Nicejský r. 787. Na těchto koncilech na základě Písma svatého a apoštolské pratradice bylo závazně stanoveno, co je pravá křesťanská víra. Ostatní, pozdější shromáždění místních církví (nazývané koncily, synody, sněmy apod.) mají partikulární charakter. I na nich však mohly být vysloveny velmi závažné závěry ve věci víry a mravů, ale nemají obecnou závaznost vyhlášení ekumenických koncilů.

Vyznání víry
Vyznání víry jsou ekumenická Symbola (apoštolské, nicejsko-konstantinopolské a athanasiánské vyznání) a všeobecně uznávaná dogmata a věroučné výpovědi koncilů nerozdělené Církve prvního tisíciletí. Jiné věroučné výpovědi dalších věků mohou být teologickými pravdami, pokud se na nich zcela shoduje učitelská tradice všech biskupů místních církví, nebo mohou být teologickými míněními různého stupně. Nejdůležitější články víry se týkají trojjedinosti Boží a boholidství Ježíše Krista. Církev si váží názoru svatých Otců východu i západu, jakož i dalších učitelů církve a vrací se k nim jako ke studnici živé vody.

Svatá Trojice
Je jeden Bůh ve třech osobách. Tři Božské osoby ve svazku lásky jsou : Otec, Syn a Duch svatý; jsou jedné podstaty. První Božské osobě se přisuzuje stvoření, Synovi (Logu) vykoupení a Duchu svatému posvěcení.

Ježíš Kristus a Duch Svatý
Dějinný Ježíš Kristus, vtělení lásky, je pravý Bůh a pravý člověk; v jeho osobě je spojena lidská a božská přirozenost, nesmíšená, nezměněná. Duch svatý je vše naplňující a vše obnovující vylitá láska.

Člověk a andělé
Člověk je tvor rozumný, obdařený svobodnou vůlí. Podle Písem je člověk nejdokonalejší Boží tvor. Člověk je Boží dílo, podle duše i těla od Boha stvořený. Povinností člověka je ctít, plnit Boží vůli a sloužit Bohu. Tak dosáhne věčné blaženosti. Písmo svaté na mnoha místech hovoří o andělech, především jako poslech Božích a ochráncích, ale i jako o mocích a silách. Úlohu svůdců, pomluvačů a škůdců Písmo svaté připisuje zlým duchům (Satan), kteří jsou zpronevěřilí andělé.

Církev
Církev je Boží lid putující dějinami pod vládou Krista, viditelné i neviditelné společenství pokřtěných věřících, ospravedlněných a svatých Kristovou milostí a v Duchu svatém věrně setrvávajících na apoštolských základech, zřízení a bohoslužbě. Církev – mystické tělo Ježíše Krista – mystérium spasení – je jedna, svatá, katolická (obecná) a apoštolská. Ve světě se Boží lid svoláním Ducha svatého setkává v místních církvích.

Kněžský lid
Křtem a biřmováním jsou povoláni všichni křesťané ke všeobecnému kněžství, otevírají se charismatickým darům Ducha svatého a účasti na zvěstování Evangelia (apoštolátu).

Svátostná kněžská služba
Aby mohla církev plnit své zvěstné poslání, zanechal jí Kristus prostřednictvím apoštolů svátostnou kněžskou službu. Duch svatý neodvolatelně povolává některé křesťany, aby se na ně vkládáním rukou a slovem biskupů přeneslo zmocnění a příkaz ke svátostné kněžské službě, především k šíření slova Božího a k řádnému slavení eucharistie, jakož i k udílení dalších svátostí. Svátostná kněžská služba se vykonává ve třech stupních: diakonátu, presbyterátu a episkopátu. Milost této služby je práva božského. Nositelé každého stupně služby musí stát v apoštolské jednotě a katolicitě církve, zprostředkované biskupskou posloupností (apoštolskou sukcesí).
Římský biskup na stolci sv. Petra je prvním mezi ostatními sobě rovnými biskupy (primus inter pares), před ostatními biskupy (patriarchy, metropolity apod.) má primát cti a služby, který byl na něho přenesen nerozdělenou Církví.

Bohoslužba – liturgie
Středem bohoslužby je hlásání Božího slova a slavení Eucharistie (Večeře Páně – mše svatá); obojí je stejně potřebné.

Milost, vykupitelské dílo Kristovo a jeho přivlastnění
Milost Boží v záměru svaté Trojice je výsledkem vykupitelské smrti Kristovy. Milostí se člověk stává účastným Božského života v Kristu a jen tak může dosáhnout věčné spásy. První lidé v Ráji se zúčastnili života Božího, ale pádem do hříchu tuto účast ztratili. Jen pro zásluhy Kristovy skrze milost Ducha svatého získáváme zpět darem účast na Božím tajemství, a to ospravedlněním, žijeme-li z víry v Ježíše. Jako je mrtvé tělo bez ducha, tak je mrtvá víra bez skutků. Kristus vykoupil celé pokolení lidské a celý vesmír, ale tím nebyl vykoupen a spasen jednotlivý člověk. Ve víře se musí člověk rozhodnout, zda se chce podílet na vykoupení, nebo ne. Přivlastnění zásluh a milostí Kristových ze strany Boží se nazývá ospravedlněním a ze strany člověka posvěcením. Tím se člověk stává svatým a spravedlivým. Dílo ospravedlnění a posvěcení koná Duch svatý. K dosažení věčné spásy jsou lidé předurčeni. Písmo svaté mluví o předurčení vyvolených ke spáse. Bůh chce spasit všechny lidi. Žádný člověk není předem zavržen. Předurčení ke spáse je podmíněné, spojené se svobodnou vůlí. Bůh však ve svém nejvnitřnějším bytí, ve své vševědoucnosti předjímá a respektuje svobodné rozhodování. Na posledním soudu lidé budou rozděleni právě na základě ospravedlnění z víry a lásky skrze skutky; v tom je eschatologická naděje.

Maria
Vyznáváme učení vyjádřené v ekumenických Symbolech a vyslovené na ekumenickém koncilu v Efezu (r. 431) a uchovávané církví po věky spolu s tajemstvím vtělení. Maria je panenská Matka Boží (Theotokos). Jako taková je Panna Maria hodná úcty a lásky přede všemi anděly a svatými.

Společenství svatých
Svatí jsou všichni ospravedlnění a posvěcení skrze milost Kristovu. Jsou to především ti, kteří putují na zemi a ti, kteří se očišťují zásluhami a milostí Kristovou v mezidobí mezi smrtí a posledním soudem; v tomto společenství vyniká oslavená církev – svatí, kteří odešli ze světa v milosti Kristově a kteří jsou Bohem poctěni. Památku těchto svatých slavíme a voláme k nim, jako k přímluvcům za pozemskou církev. Svatí jsou jedni z nás, naši přátelé a příklad jejich cesty k Bohu nás oslovuje.

Svátosti
Svátosti jsou viditelná, Ježíšem Kristem ustanovená a z Ducha svatého působivá znamení, s nimiž je spojena neviditelná Boží milost. Svátostná milost působí skrze živou víru, naději a lásku. Svátostmi se křesťan přímo podílí na vnitřním agapálním tajemství Svaté Trojice.

Počet svátostí
Svátosti jsou: Křest, Biřmování, Večeře Páně (Eucharistie), Pokání, Posila nemocných, Svěcení kněžstva, Manželství. Nejdůležitější pro spásu jsou křest, eucharistie a pokání. Svátosti jsou mystériem lásky Nejsvětější Trojice a křesťanského života.

Křest
Křest je svátost, která křtěnce (katechumena) skrze vodu a slova pronesená ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého připojuje skrze spásnou smrt Kristovu do života a společenství svatých, odpouští hřích z Adamova pádu i hříchy spáchané od narození, skrze Ducha svatého pokřtěné znovuzrozuje, posvěcuje a předává jim charakter všeobecného kněžství.

Biřmování
Biřmování je svátost, ve které křesťan skrze vkládání ruky biskupovy (nebo oprávněného kněze), pomazání svatým křižmem a skrze slova o přijetí Ducha svatého prohlubuje svou účast na milosti Trojjediného Boha v životě a tak je zavazován k naplňování všeobecného kněžství, jakož i lépe uzpůsobován k přijímání charismatických darů.

Eucharistie – večeře Páně
Eucharistie je obětní večeře lásky, skrze kterou se jedinečná smrt Kristova představuje a zpřítomňuje; skrze její přijetí věřící berou podíl na Těle a Krvi Kristově a předjímají účast na eschatologické věčné hostině Beránkově. V eucharistických darech spolupůsobením Ducha svatého je pravdivě, trvale přítomen celý Kristus se svým pravým tělem a krví (reálná a trvalá přítomnost) pod způsobami chleba a vína. Kdo ve víře přijímá svátost Eucharistie, očišťuje se od každodenních hříchů, rozmnožuje a posiluje milost Boží, dotýká se bezprostředně tajemství Svaté Trojice, a tak vstupuje do společenství života svatých v Kristu a s Kristem.

Pokání
Pokání je svátost, skrze níž se kněžskou službou Církve a její moci klíčů ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého odpouštějí hříchy kajícím a věřícím, spáchané od křtu, odpouštějí se tresty a navrací se milost. Svátost může být udělována ve společném pokání a veřejném vyznání hříchů ve společenství církve, nebo osobním vyznáním hříchů, obojí před knězem, nebo biskupem v upřímné lítosti.

Posila nemocných
Ve svátosti posily nemocných přichází Kristus k nemocnému, stářím nebo jiným utrpením zemdlenému křesťanovi na pomoc tím, že pomazáním svatým olejem nemocných a slovem kněžské modlitby církve v Duchu svatém mu otevírá milost spasení a život věčné lásky.

Svěcení kněžstva
Svěcení kněžstva je svátost zplnomocňující ke zvěstování Slova a k udělování svátostí. Tato svátostná služba vykonávaná ve třech stupních (jáhen – kněz – biskup) má pro církev i nositele této služby trvalou platnost v Duchu svatém, který byl církvi dán ke splnění jejího poslání ve světě. Svátostné svěcení se děje vkládáním biskupových rukou na pokřtěného a biřmovaného křesťana za vzývání Ducha svatého. Vysvěcený je stavěn do čela společenství věřících jako jeho služebník, aniž je mu nadřazován. Tak je v církvi zpřítomňován trojí úřad, který Kristus předal apoštolům: prorocký, kněžský a královský – tj. moc učitelská, světitelská a pastýřská. Vedle těchto dober pro společenství je též svátostným služebníkům darována milost, aby svou službu vykonávali pravdivě a působivě. Vedle svátostné služby kněžské jsou ještě některé služby nesvátostné (lektor, akolyta), které se vykonávají na základě pověření církví.

Manželství
Manželství je svátost, kterou se pokřtění, muž a žena, před církví ve vzájemné svobodné lásce spojují k trvalému společenství a skrze Ducha svatého si vzájemně udělují milost k věrnému a láskyplnému obecenství rodiny. Manželé se tak připodobňují k tajemství lásky vnitřního života sv. Trojice.

Poslední věci – eschatologie lásky
Kristus, který na konci času znovu přijde ve své slávě (parusie), bude soudit živé i mrtvé. Spravedliví budou v oslavené podobě vzati do věčné blaženosti, nekající hříšníci zavrženi. Církev modlitbou za živé i zemřelé vyznává lásku Boží jako eschatologický cíl a zároveň počátek, neboť vše se promění v nové nebe a novou zemi v plnosti vykoupení a spojení s Bohem pro bytí v nekonečné věčnosti nového Jeruzaléma.

Napsat komentář